Přímořský stát jihovýchodní Evropy na Balkánském poloostrově. Od severu k jihu měří 330 km, od západu k východu 150 km. 70% území tvoří pohoří dinárské soustavy, v pohraničních oblastech strmá a nedostupná, na jihu sahající až k pobřeží. Severoalbánské Alpy s vápencovým pohořím Prokletije na hranicích se Srbskem a Černou horou dosahují výšek přes 2500 m.
Na jihu zasahuje z Řecka pohoří Pindos. Nejvyšší hora: masiv Korab 2751 m na severovýchodě při hranicích se Srbskem a Černou horou. Část vnitrozemí zaujímá nižší pahorkatina. Skalnatá hraniční pohoří jsou příčinou geografické izolace země. Pobřežní nížina s říčními nánosy a lagunami je široká nejvýše 50 km, v severní části přechází do močálovité krajiny. Území kolem jezer na hranicích s Makedonií a Řeckem zaujímá náhorní plošina.
Západní hranici tvoří Jaderské moře s pobřežím dlouhým 380 km, na jihu Jónské moře s řeckým ostrovem Korfu (Kerkyra). Záliv Dringolf, mysy Rodont a Gjuhëzës, laguna Karavastas. Mezi Itálií a Albánií Otrantský průliv, široký 80 km. V pohraničních horských oblastech tři rozlehlá jezera: Skadarské jezero (370 km2) na hranicích se Srbskem a Černou horou, Ohridské jezero na hranicích s Makedonií a Prespanské jezero na hranicích s Makedonií a Řeckem. Významné řeky: Drin (nejdelší řeka, vytéká z Ohridského jezera), Shkumbin (hranice mezi severem a jihem země), Seman, Vjosë. Lesy pokrývají kolem 40% území. V nižších nadmořských výškách rostou převážně duby a kaštany, do 1700 m smrky a duby, dále vysokohorské louky a kleč. V teplejších nížinách stálezelené středomořské rostliny. Macchie.
Úředním jazykem je albánština (toskská a ghegská), řečtina, makedonština. Albánština má prehistorické kořeny, ve skupině indoevropských jazyků je samostatná a s jinými jazyky nepříbuzná. Albánský název země je odvozen od albánského jména národa - Škipetaři.
Země je rozdělena do 27 distriktů (rrethů) a dále do obcí. Řeka Shkumbin tvoří hranici mezi severní a jižní části země. Kultura a jazyk Tosků a Ghegů se vyvíjely odlišně a mezi oběma částmi národnostního celku panuje vzájemná nedůvěra.
Tirana - hlavní město od r.1920. Sídlo založené Turky v 17.stol., převaha novodobé architektury z počátku 20.stol. Po válce rozvoj průmyslu: strojírenství, potrsvinářství, výroba textilu, skla a obuvi.
Durrës (Durazzo, Drač; 85 000 obyvatel) - nejvýznamnější přístav v zálivu Jaderského moře, založený Řeky v 7.stol. př.n.l. Největší římský amfiteátr v Evropě. Středověké hradby. Průmyslová oblast, železnice do Tirany.
Elbasan (83 000 obyvatel) - průmyslové středisko u řeky Shkumbin s moderní ocelárnou.
Shkodër (Skutari, Skadar; 82 000 obyvatel)) - město pod Albánskými Alpami nedaleko Skadarského jezera. Ve starověku frekventovaný říční přístav. Benátská středověká pevnost. Místní průmysl textilní a potravinářský, cementárna.
Vlorë (Vlora, Valona; 74 000 obyvatel) - námořní přístav s bohatou minulostí. V okolí těžba ropy, průmysl petrochemický, kožedělný a potravinářský.
Historická města Gjirokastër a Berati.
Mezinárodní letiště Rinas u Tirany (přímé spojení z Athén, Bari, Budapešti, Ljubljany, Říma, Sofie, Varšavy a Curychu). Železnice funguje pouze na severu. Města spojuje autobusová doprava. Trajektová doprava mezi jihovýchodní Itálií a přístavem Durrës (Drač).
Od 8.stol. př.n.l. země osídlená Ilyry, od 2.stol. př.n.l. patřila Římu. Později ovládána Srby, Bulhary, Benátčany. Sjednocení v 15.stol. díky národnímu hrdinovi Skanderbegovi. Po osmanském vpádu se Albánie stala tureckou provincií až do r.1912; nezávislost do italské invaze v r.1939. Druhá turecká nadvláda v Albánii trvala od r.1479, kdy se celá země stala provincií Osmanské říše. Albánci nacházeli ochranu v horách, od poloviny 19.století propukaly vzpoury. Masová povstání v letech 1910-12 donutila tureckou vládu přijmout požadavek autonomie. Za druhé balkánské války r.1912 byla země postupně obsazena vojsky Černé Hory, Srbska a Řecka. 28.11.1912 vyhlásilo národní shromáždění nezávislost. Samostatnost potvrzena Londýnskou mírovou smlouvou 29.7.1913. Země se stala jedním z bojišť 1.světové války. Do r.1921 osvobozována území okupovaná Itálií a Srbskem. Od r.1924 diktatura A. Zoga, který se prohlásil králem (Zogu I.). 1939-1943 okupace fašistickou Itálií, do r.1944 Německem.
Pro turisty
Národní historické muzeum s dějinami Albánie, Národní galerie umění se současným malířstvím a historickými plastikami, Archeologické muzeum a Opera v Tiraně. Archeologické muzeum v Durrës. Muzeum Onufri v Beratu s unikátní sbírkou ikon. Etnografické muzeum v Gjirokastëru, dříve vila diktátora Envera Hodži.
Socha národního hrdina Skanerbega na stejnojmenném náměstí v Tiraně. Současné albánské umění v Národní galerii umění v Tiraně.
Turistický ruch je teprve v začátcích a je mu předpovídána velká budoucnost. Civilizací téměř nedotčená příroda: těžko přístupné hory, horská jezera na hranicích s Makedonií, Řeckem, Srbskem a Černou horou, řeky ve strmých údolích rozdělují horské pásmo na několik částí. Desítky památek z různých období. Chrámy, uzavřené komunisty, byly v 90.letech znovu zpřístupněny. Tirana: jezdecká socha Skanderbega na stejnojmenném hlavním náměstí, muzea, opera, univerzita. Durrës: přístav, největší římský amfiteátr v Evropě, palác krále Zoga, středověké hradby, pláže. Skanderbegův hrad v Krujë. Středověký hrad nad Beratem korunuje vnitrozemské středisko s 42 kostely a 2 mešitami. Starobylý Gjirokastër s citadelou a hradem v divokých horách na jihu bývá nazýván kvintesencí Albánie. Největší balkánské jezero Skadarské s fata morgánou. Přímořské pláže v Durrës. Procházky horskou přírodou. Pobyt u jezer.
Albánská kuchyně je prostá, s výraznými řeckými i tureckými vlivy. Obvyklou přílohou k masu (mish) jsou brambory (patate) a syrová zelenina (garniturë), jednoduše osolená a pokapaná olejem. Populární je jogurt (kos) a ovčí sýry. Na pobřeží se konzumují ryby a mořští živočichové. Albánskou specialitou je koňak, nazvaný po národním hrdinovi Skanderbeg. V Tiraně nabízejí albánské jídlo restaurace Tavern Tafaj nebo Restorant Rogova.
